Nejdříve jsem četla Pokojík a byla jsem fascinovaná, jak Marie Stryjová pracuje s časem, jak se její zážitky a konotace současnosti a minulosti prolínají. To platí i pro povídky; přece jen v nich ale převažuje obraz: to spatřené, viditelné (v například v Literárkách uveřejněné povídce Mlčíme).

Novela Pokojík je znepokojivá. Vyvolala ve mně intenzívní představu času jeho něčeho stále se zhmotňujícího a těžknoucího. V titulku mne napadlo parafrázovat název Maríasova románu Temná záda času; ovšem zatímco Marías se na temnou postavu času dívá s jakýmsi zbaběle bezpečným odstupem, Marie Stryjová hledí času do tváře, a ta tvář je temná, neproniknutelná.

Hlavní postava, Lena, se vzájemnému pohledu snaží uniknout: to ona se času snaží nastavit záda, když se odvrací a odbíhá svými pohledy do minulosti – do doby studií, k možnosti vztahu se Zbyňkem, k naději na zajímavou práci. Čas se jí však neustále staví do cesty a hledí na ni ze stále větší blízkosti, až už na rysy jeho tváře nelze zaostřit zrak.

(Obě knihy vyšly v nakladatelství EMAN.)

Překvapuje mne, jak jsou v Posledním slově mnohé texty aktuální – třeba fejetony o volbách z Posledního slova: zvlášť když je čtu s “vidinou“ podzimních voleb… – Líbí se mi jeho texty z D.: ten o koťatech, a jak to jedno mňoukalinkalo, například.

Od Dřevěné mysli jsem se při noční četbě nemohla odtrhnout; ze zvláštního důvodu: tím, jak fejetony čtu chronologicky, vnímám vedle Vaculíkovy brilantní schopnosti formulovat společenské problémy jeho stále narůstající skepsi ohledně toho, jak společnost své problémy „řeší“… a chtěla jsem četbu ukončit s jiným pocitem než s beznadějí.

Vaculík mne ale dál vtahoval do svého – nebo do mého? – prožitku marnosti, a bez vize východiska byl ten prožitek až příliš citlivý. – „Kam se poděju“?, ptala jsem se s černou kočkou…

Právě jsem dočetla a jsem ještě plná dojmů z prožitku nepředstíraných lidských vztahů; Thórdarson svou autobiografickou prózou umožňuje nahlédnout do běžného života a práce na statku Oháňka tak, jak jej sám jako dítě zažíval.

Jsem knize vděčná i za připomínku nádherné islandské krajiny… Je to už dlouho, co jsem tam byla, ale pořád si její v něčem bezčasovou unikátnost držím v emoční paměti… ty stroze nádherné křivky obzoru mi živě vyvstávaly před očima. (Svůj kámen stále mám.)

Když se ale nad svým výběrem zamyslím, uvědomuji si, že si od určité doby vybírám vlastně jen mezi Vladimírem Holanem a Vladimírem Holanem; autoři před Holanem mi dnes připadají málo obsažní, autoři po Holanovi hodně formální: ani jedni nezrcadlí mou životní zkušenost, neinspirují mne.

Ale znám někoho, kdo to aktuální, co já nacházím u Vladimíra Holana, nachází v anglické středověké poezii – a v tom kontrastu vlastně poezie spočívá.

Určitě je to pokrok; ale uspokojení z úspory peněz (při cenovém zvýhodnění elektronických knih) se u mne sotva vyrovná dobrému pocitu, jaký mám, když v ruce držím skutečnou, vázanou nebo brožovanou knihu, a když se při každém fyzickém obrácení stránky dotknu jemné materie papíru…

Zvlášť jsem zvědavá na povídku Kovář z Velké Lesné, do které J.R.R. Tolkien vtělil hodně svých osobních pocitů z pozdní etapy života.

Těším se také na překlad paní Stanislavy Pošustové; a v očekávání chladných dnů i na chuť nově zakoupeného černého čaje Kenyian Blend.

V malém komorním sále jsme byli svědky dramatu Sigmunda Freuda (v podání Petra Pelzera) tváří v tvář nejen fašistické aroganci, strachu o dceru Annu odvedenou na gestapo, ale zejména tváří v tvář záhadnému Návštěvníkovi (v podání Petra Kostky); a koneckonců tváří v tvář zejména sobě samému.

A bylo to drama vtipné, s místy pro úsměv i smích; ve vynikajícím podání obou protagonistů, s výborným Leošem Juráčkem jako Nacistou a Elenou Strupkovou jako Annou Freudovou.

Odcházela jsem fascinovaná herci i hrou; určitě stojí za opětné shlédnutí.

Koupila jsem si novou knihu o Feng Shui;  syn, který se zajímá o architekturu, využil vydatnou veletržní slevu ke  koupi encyklopedie 1000 kostelů a klášterů (oboje u nakladatelství Svojtka&Co.).

A samozřejmě, že jsme poseděli v kavárně ve střední hale – letos servírovali kávu Dallmayr s výborným tiramisú.

Můžete si projít i katalog vystavovatelů také opatřený abecedním seznamem nakladatelství, knihkupectví, novin a časopisů, a dalších. U každého je uvedeno číslo jeho veletržního stánku; na mapce průmyslového paláce si pak umístění stánku můžete najít.

Nedorozumění, mlčení, neodeslané (a až v knize zveřejněné) dopisy… nechápu, jak mezi postavami vztah vůbec mohl vzniknout, když skončil tak, jak skončil… Uniklo mi něco na začátku?

Asi bych měla číst knihu podruhé, abych s vědomím konce věnovala začátku větší pozornost  -

Kéž bychom věnovali začátkům pozornost vždy s vědomím konce…!

-  nechce se mi ale k té dvojici přistupovat podruhé. Nejsou mi blízcí, ani jeden z nich, třebaže.

Přečetla jsem si znovu jen Vaculíkovo sdělení autora pro nakladatelství Atlantis na záložce vpředu; příběh podaný v tom odstavci je kompaktní a úplně by stačil; kniha ale podává jaksi jiný příběh. – Znamená střízlivost toho odstavce, že Vaculík má svou zkušenost z toho vztahu přece jen už odžitou?