Temná tvář času – prózy Marie Stryjové

Chvíli jsem přemýšlela, jak vyjádřit to, že při četbě výboru povídek Mlč se přede mnou objevují obrazy, aniž by autorka byla nějak verbálně popisná; pak mi to přišlo na mysl: Stryjová kreslí slovy.

Nejdříve jsem četla Pokojík a byla jsem fascinovaná, jak Marie Stryjová pracuje s časem, jak se její zážitky a konotace současnosti a minulosti prolínají. To platí i pro povídky; přece jen v nich ale převažuje obraz: to spatřené, viditelné (v například v Literárkách uveřejněné povídce Mlčíme).

Novela Pokojík je znepokojivá. Vyvolala ve mně intenzívní představu času jeho něčeho stále se zhmotňujícího a těžknoucího. V titulku mne napadlo parafrázovat název Maríasova románu Temná záda času; ovšem zatímco Marías se na temnou postavu času dívá s jakýmsi zbaběle bezpečným odstupem, Marie Stryjová hledí času do tváře, a ta tvář je temná, neproniknutelná.

Hlavní postava, Lena, se vzájemnému pohledu snaží uniknout: to ona se času snaží nastavit záda, když se odvrací a odbíhá svými pohledy do minulosti – do doby studií, k možnosti vztahu se Zbyňkem, k naději na zajímavou práci. Čas se jí však neustále staví do cesty a hledí na ni ze stále větší blízkosti, až už na rysy jeho tváře nelze zaostřit zrak.

(Obě knihy vyšly v nakladatelství EMAN.)

Fejetony Ludvíka Vaculíka

Aktuálně čtu fejetony Ludvíka Vaculíka – dva jeho autorské výběry: dočítám Poslední slovo s fejetony z let 1989-2001 a začínám číst svazek Dřevěná mysl s příspěvky za období 2002-2008.

Překvapuje mne, jak jsou v Posledním slově mnohé texty aktuální – třeba fejetony o volbách z Posledního slova: zvlášť když je čtu s “vidinou“ podzimních voleb… – Líbí se mi jeho texty z D.: ten o koťatech, a jak to jedno mňoukalinkalo, například.

Od Dřevěné mysli jsem se při noční četbě nemohla odtrhnout; ze zvláštního důvodu: tím, jak fejetony čtu chronologicky, vnímám vedle Vaculíkovy brilantní schopnosti formulovat společenské problémy jeho stále narůstající skepsi ohledně toho, jak společnost své problémy „řeší“… a chtěla jsem četbu ukončit s jiným pocitem než s beznadějí.

Vaculík mne ale dál vtahoval do svého – nebo do mého? – prožitku marnosti, a bez vize východiska byl ten prožitek až příliš citlivý. – „Kam se poděju“?, ptala jsem se s černou kočkou…

Thórbergur Thórdarson: Kameny mluví

Na webové stránce islandských fanatiků (tak si opravdu říkají) jsem před časem našla odkaz na knihu Thórbergura Thórdarsona Kameny mluví. Knihu výjimečně čtivě přeložila Helena Kadečková.

Právě jsem dočetla a jsem ještě plná dojmů z prožitku nepředstíraných lidských vztahů; Thórdarson svou autobiografickou prózou umožňuje nahlédnout do běžného života a práce na statku Oháňka tak, jak jej sám jako dítě zažíval.

Jsem knize vděčná i za připomínku nádherné islandské krajiny… Je to už dlouho, co jsem tam byla, ale pořád si její v něčem bezčasovou unikátnost držím v emoční paměti… ty stroze nádherné křivky obzoru mi živě vyvstávaly před očima. (Svůj kámen stále mám.)